​ O mně



  Jméno: Andy Ječmínek
  Říkali jsme mu: Adásek, Anďourek
  Datum narození: 20.4. 1998
  Datum úmrtí: 6.6. 2010
  Plemeno: bernský salašnický pes (Berner Sennenhund)
  Matka: Bernarda z Černovírských luk
  Otec: Barth Adbeco
  Sourozenci: 5 fen (Aranka, Agáta, Anetta, Anny, Ajka)
  Majitel: Štefan Malinčík
  Chovatel: Karel Havlíček
  Číslo registace v ČR:
  Úspěchy z výstav: velmi nadějný 1, výborný 2, velmi dobrý, výborný,
                                  výborný 1- nejhezčí veterán
  Zkoušky: ZOP (základní ovladatelnost psa)
  Zdraví: DKK (HD): 1/2, DKL (ED): nevyšetřeno
  Výška a váha: 69cm, 45kg
  Na čumáčku byla pravá strana bílé lysinky níže vykreslená než levá. Také se ​
  dost nerad fotografoval.​

   Něco o Andym
   Andyho jsme si dovezli z Červenky (u Olomouce) v době, kdy bylo „berňáků“ v republice jen pár. Byl to náš úplně první pes a zakladatel naší smečky. Také nám tímto dal velmi zabrat, protože byl docela aktivní a dívoké štěňátko i dorostenec, ale jeho dospělostí se také nic moc nezměnilo až na to, že si začal více všímat ostatních psů kolem něj a brát je za své soky. Protože jsme tenkrát o psech nevěděli vůbec nic, tak jsme se vydali na letní výcvikový tábor především pro „berňáky“. Tam jsme se dozvěděli pár nových vědomostí (teď už bych je rozhodně nevyužívala)  a  Andíček složil zkoušky ZOP. Objeli jsme spolu s ním také pár klubových výstav a celkem úspěšně, ale na ty velké (národní a mezinárodní) se nám moc nechtělo. Také jsme spolu byli na mnoha výletech, jezdil s námi na hory a byl s námi i na dovolené v rakouských Alpách.
Jinak byl Andy sebejistý, nebojácný a odvážný pes. Skvěle hlídal, ale navzdory tomu miloval snad všechny lidi. Dokonce si myslím, že by byl skvělý canisterapeutický pes, protože mám pár zážitků, kdy se na něj nahrnulo šest dětí najednou a tahaly ho snad všude a on ležel vyvalený na zádech šťastný jako blecha. Ostatní zvířata však obzvlášť nemiloval a to především kočky, ze kterých úplně šílel. Plavání rozhodně nebyla jeho záliba, takže do vody jen po břicho a stačí, ale naopak neskutečně miloval válení se a hraní si se sněhem. Miloval procházky po lese a loukách, kde mohl vybíjet energii do sytosti a čmuchat informace o ostatních psech a jiných zvířatech. S hračkami si moc nehrál (jen když ho to chytlo), ale to jsme nejspíš zanedbali my v jeho mládí. Byl to velice aktivní, temperamentní a chytrý pes, který se dokázal naučit spoustu nových kousků i v pozdním věku a miloval práci s člověkem (nejlépe s milovaným páníčkem).
Po desátém roku jeho života se začaly projevovat problémy s kyčlemi (vstávání dělalo větší a větší problém). Po jedenáctém roku přišly epileptické záchvaty způsobené málem přijímané tekutiny, čímž bylo vyvoláno selhání ledvin. Snažily jsme se proto, aby denně dostával mléko a jídlo s vývarem, protože vody vypil jen málo a docela to pomáhalo. Sice jsme se záchvatům úplně nevyhnuli, ale aspoň je omezili na minimum. Andíček se pořád statečně držel, ale nedlouho po jeho dvanáctých narozeninách se jeho stav rapidně zhoršil a my se rozhodly, že jeho utrpení ukončíme (i pan veterinář přiznal, že už byl čas).:O( Všem se nám moc stýská a nikdy nezapomeneme!