S Beky jsme začali běhat agility až trochu později. Byl jí už asi rok a půl než jsem na to, že nějaké agility vůbec existuje přišla. Jelikož byla velice aktivní pes, který pořád nevěděl "co by", tak jsem to riskla a zkusila jít na trénink agility. Mamka mi tenkrát na internetu našla (teď už bývalý) Olomoucký klub Kirican. Dostaly jsme se k trenérce Veronice Urbáškové, která nám pomohla se všemi našimi problémy a dala mi spoustu zkušeností. Za to jí budu vždy vděčná! Občas jsme spolu také zajely na nějaký intenzivní trénink nebo tábor a asi po dvou letech jsme se dopracovaly na první oficiální závody. První a druhé závody jsme odběhly bez jediné diskvalifikace a docela úspěšně, další byly plné diskvalifikací, ale i běhů pouze s nějakou chybou. Jelikož má ale Beky trochu problém s agresí ke psům, tak jsme na závody jezdily méně a méně. Beky nemá od narození plně vyvinutý ocas a to jí při některých pohybech dělá problémy, takže i tohle byl druhý důvod proč jsme se závoděním skončily. Beky má již devět let, ale pořád ještě rekreačně agility běháme. Beky byla a možná ještě pořád je jediný "berňák", který je schopný běhat agility parkur s vysokými laťkami (na large). Agility s ní si velice užívám, protože čiší nadšením pro tuto aktivitu a opravdu tento sport miluje.